Velikost a bída moralizování
Nejen morální teologie, ale i ateistická společnost, v níž se rozmáhá klima moralistního souzení, nálepkování a pohoršování, se nachází v krizi. Ukazuje se, že zaměření na člověka, který se dopouští zlého jednání, a předpoklad, že toto jednání vychází z jeho mravně vadného charakteru, se dostává do rozporu s běžnou lidskou zkušeností. Nedokáže vysvětlit existenci zla ve světě, pokud máme na mysli zlo, kterého se účastní "normální" běžní lidé.
Samaritán
Před více než čtyřiceti lety vybrali výzkumní pracovníci Princetownské univerzity John Darley a Dan Baton mezi věřícími studenty teologie dobrovolníky, kteří dostali za úkol přednést tříminutové kázání o milosrdném Samařanovi (Lk 10,30-37). Prý za účelem výzkumu komunikace. Tito studenti se měli odebrat do střediska, které mělo zajistit videonahrávku, ale vše bylo zorganizováno tak, aby cestou narazili na neznámého člověka, který ležel v průchodu ulice a byl ve zjevně zbědovaném stavu. Dalo se očekávat, že mladí lidé (praktikující křesťané a studenti teologie) nebudou váhat s poskytnutím pomoci. Výsledky však byly překvapující: V určitém situačním nastavení minulo 90% z nich tohoto člověka bez zastavení a bez jakékoliv pomoci.
Tradiční pojetí morálky by muselo tvrdit, že selhání těchto lidí bylo důsledkem jejich vadného charakteru. Tedy důsledkem jejich necitelnosti, lhostejnosti a cynismu. Byla by to však pravda? Jednoduché proměny situačních parametrů ukázaly, že nejdůležitějším faktorem, který určoval jednání pokusných osob, byl čas(!). Čím více měli studenti pocit, že meškají, tím více měli tendenci minout zuboženého člověka a nevšímat si ho. Čím více měli za to, že času je dostatek, tím větší ochotu projevovali k tomu, aby se zastavili a pomohli. Poznatek nepříliš překvapující, ale morálně šokující: Nebyla to osobní zralost, kvalita víry ani morální struktura jedinců, co nejmocněji ovlivňovalo jejich mravní jednání. Nebyly to ani žádné patologické sklony k cynismu a necitelnosti. Šlo o jednoduchou "etickou" proměnnou - prožitek dostatku času!
Situační proměnné
S poznáním důležitosti situačních parametrů v morálním rozhodování každého z nás přišla sociální psychologie v 60. letech minulého století. Známým se stal Millgramův pokus, při němž dvě třetiny pokusných osob byly ochotny udělovat smrtící elektrické šoky svým bližním, když se dostaly do situace, v níž vedoucí výzkumu prohlašoval, že veškerou zodpovědnost za jejich skutky bere na sebe (vše bylo samozřejmě sehráno). Známými se staly Bandurovy pokusy týkající se ochoty běžných lidí "trestat" své bližní pouze proto, že byli autoritou označeni dehumanizující nálepkou "dobytek". Známým se stal též Zimbardův pokus s experimentálním vězením na Stanfordské univerzitě, kdy přijetí role vězeňských dozorců, krytých anonymitou bachařské uniformy a velkých černých brýlí, vedlo k brutální patologizaci jejich chování. Ve všech těchto případech šlo o situace, kde zlo jednoznačně triumfovalo nad normálními lidmi. Mírumilovní lidé se chovali sadisticky, ponižovali jiné lidi, ubližovali jim a způsobovali jim utrpení, a to jenom proto, že vstoupili do role, případně přijali ideologii, "jako by" se vztahovali k provinilým a morálně nižším jedincům.
Nebyly to ale experimenty sociálních psychologů, ba ani hrůzy občanské války v ex-jugoslávii na konci minulého století, co nejvíce otřáslo morálním sebevědomím lidí na Západě. Byla to až skandální odhalení týrání, kterého se dopouštěli američtí dozorci na iráckých vězních ve věznici Abú Ghrajb. Tito dozorci byli masmédii i soudy označeni za "mravně zkažené", i když šlo o normální záložníky, "normální" ve všech měřítkách, které vypracovali vojenští psychologové: Neměli žádné sadistické sklony, byli přátelští, žili ve vyrovnaných manželstvích, téměř všichni byli věřící lidé. Jediné, co bylo patologické, byla situace, ve které se nacházeli. Bylo zde trvalé přepětí a strach z teroristických útoků a ze vzpoury (na tisíc vězňů připadalo pouze dvanáct dozorců), trvalý tlak vyšetřovacích orgánů, aby působili frustraci vězňů, neboť právě vězňové z Abu Ghrajb byli považováni za nejnebezpečnější členy teroristických komand. Byl zde trvalý pocit anonymity a odkázanosti na sebe sama, byl zde trvalý pocit morálního rozhořčení na vedoucí kápa mezi vězni, kteří nejen podněcovali ke vzpouře, ale byli i iniciátory šikany slabších vězňů (čtyři týraní iráčtí vězňové znásilnili dvanáctiletého chlapce). Že morální a křesťanské dispozice dozorců nesly tak "zkažené ovoce" (jak to vyjádřil soudce), nebylo dáno tím, že by jejich chování pramenilo z jejich osobností, z jejich víry a špatné výchovy. Bylo to dáno tím, že pramenilo ze situace, v níž by jednal podobně snad každý z nás!
Každý z nás?
Přiznat si, že řada zdánlivě jednoduchých situačních faktorů může mít na naše jednání a svědomí daleko větší vliv, než naše víra a osobnostní zralost, vyžaduje morální sílu. I když jde ve skutečnosti o přiznání nesené hluboce křesťanským étosem: Svatí všech dob považovali sebe sama za ty nejhorší hříšníky. To nebyla přehnaná pokora a už vůbec ne neupřímné pokrytectví, nýbrž upřímné poznání toho, co si nesli v nitru a co současná psychologie označuje termínem Stín. Totiž faktu, že my slušní lidé se od veřejných zločinců nelišíme tím, co jsme, ale pouze tím, že se nacházíme v méně kritických situacích a naše stínové podosobnosti tak zůstávají ve stavu pouhého podřimování. Ale ve své nejhlubší podstatě jsme všichni stejní, neboť všichni nosíme ve svém nitru svatého i hříšníka a oba dva čekají jen na to, kdy jim situace dá příležitost se projevit.
Z filmového světa (který jsme si sami vytvořili) jsme přijali představu o dobrých a špatných lidech a bohužel ji uplatňujeme i ve svém reálném životě. Dělíme lidi na dobré a zlé, a přitom si neuvědomujeme, že jakýkoliv čin, zlý nebo dobrý, který kdy nějaký lidská bytost vykonala, bychom za určitých okolností mohli vykonat i my sami. Možná se cítíme lepší než "ti druzí", protože v dnešní době se stalo běžné se nad druhými morálně pohoršovat. Otázky typu "Co by mě mohlo přimět udělat totéž?" jsou vnímány jako příliš skandální a nebezpečné, i když ve skutečnosti poznání zásadní rovnosti nás všech, není obhajováním zla, pouze nás "demokratizuje" a vede od namyšlenosti k pokoře.
Po Osvětimi není možné popírat, že dobro a zlo existuje, že existuje objektivně a nejde při nich jen o záležitost libovůle jedince či hlasování společnosti. To je konec konců v západním filozofickém i teologickém myšlení známo více než dva tisíce let. Že ale naše zlé či dobré jednání nevypovídá o mravní rozdílnosti našeho nejhlubšího Já (naší duše, řečeno teologicky), neboť toto jednání je mocně ovlivněno vnějšími tlaky našich genů, rolí, situací či ideologií, to si připouštíme jen neradi. Narůstající moralistní klima, které postihuje celou naši společnost, postihuje bohužel i Církev, a to se týká nás všech, bez ohledu na to, za co druhé moralizujeme - zda za to, že druzí usilují o svazky homosexuálů, či za to, že nosí odznáček "Islám v Česku nechceme".
Je projevem zdravé psychohygieny a síly náboženské víry si tuto rovnost před zlem stále připomínat. Že zlo je zlo a nelze mu ustupovat, ale současně, že Ježíš lidi činící zlo zcela bezpodmínečně přijímal. Snad proto, že velmi dobře věděl, že lidé se od sebe neliší ani tak tím, že jedni dělají darebáctví a druzí ne, ale jen tím, že jedni jsou ochotni si svá selhání připustit, kdežto druzí ne. Jak to říkal již svatý Augustin: Je třeba odsuzovat zlo, ale přijímat zlého člověka. Neboť v něm jsme ve skutečnosti i my sami.